Přestože se jedná o ryze českou záležitost, nemá národní házená na růžích ustláno. Sport který vznikl již v roce 1905 se musí totiž prát o popularitu s mnohem rozšířenější (i u nás) mezinárodní házenou. V čem je ale kouzlo tohoto tradičního sportu a proč si Jan Fišer, kapitán týmu Veselí nad Moravou nedokáže život bez tohoto krásného sportu představit?
Dokázal bys čtenářům stručně vysvětlit rozdíl mezi národní a klasickou házenou? Rozdíl mezi národní a mezinárodní házenou (neboli handball) je jak v pravidlech, tak i v rozložení postů hráčů v poli. U nás v národní házené je brankář, 3 obránci a 3 útočníci. Znamená to, že obránci nesmí útočit a útočníci naopak nemohou bránit. V handballe, krom brankáře, 6 hráčů jak brání, tak i útočí. Další výrazný rozdíl je v rozměrech branky, kdy my máme úzké a vysoké a v handballe naopak nižší, ale výrazně širší. Vyšší soutěže handballu se hrají převážně v hale a naopak národní házená na venkovnich hřištích.
Co je pro tebe to kouzlo národní házené? Proč nehraješ klasickou házenou?
Národní házená je vpodstatě „rodinný sport“, který se hraje pouze v ČR a je to teda i národní sport. Ikdyž je rivalita u některých klubů velká, hlavně pak na Plzeňsku a Ostravsku, které patří mezi největší bašty národní házené, tak se zároveň týmy hodně respektují, hráči se znají po celé republice, objíždějí přátelské turnaje a vzniká tak hodně kamarádských pout, které dělají z našeho sportu srdcovou záležitost. U nás ve Veselí nad Moravou není mužský tým handballu a národní házená tu má silné kořeny, takže volba v 6 letech byla pro rodiče jasná.
Tvůj tým z Veselí nad Moravou se po podzimní části 2. ligy sk.A umístil na druhém místě. Máte dlouhodobě ambice probojovat se mezi elitu?
2. místo po podzimni části je vzhledem k uzkému kádru našeho týmu úspěch a nebýt koronaviru, věřím, že cíl být na bedně, by jsme splnili. 1. ligu jsme si zahráli před 2 lety a byl to pro oddíl obrovský úspěch a zadostiučinění po několika 2.místech v předchozích sezónách, kdy se nám nepodařilo postoupit. Nicméně postoupit zpět mezi elitu teď není v našem týmu aktuální.
Jsi kapitánem svého týmu a také člen výboru. Dá se říct že pro národní házenou dýcháš?
To že jsem kapitánem týmu je pro mě velkou ctí a vážím si toho, že můžu vést takový tým, protože jeho soudržnost je velká a kabina skvělá. Je to asi i tím, že je nás na chod v klubu už dost málo a proto spolu držíme a vykonávame i jiné funkce v oddíle, ale to je pro národní házenou už dnes běžné i v jiných klubech.
Co považuješ za svoje největší úspěchy? Mezi největší úspěchy patří určitě vysněný postup do nejvyšší soutěže, který se povedl klubu předloni po 17 letech. Dále si hrozně cením vítězství poháru dorostenců v Přešticích v roce 2007, kde byla velká konkurence a hrála se tam už opravdu kvalitní házená, kdy spoustu tehdejších mladých hráčů dělá teď lídry ve svých klubech. A v neposlední řadě mě hodně potěšilo pozvání do výběru Moravy a Čech před 2 lety, protože to bylo cca po 20 letech, kdy se tam dostal hráč Veselí.
Proč by měli děti začít právě s národní házenou? Čím bude pro ně tento sport výjimečný?
Jak už jsem říkal, tak národní házená je dost rodinný sport, který má silné pouto v tradici a ve spoustě klubech jsou silné házenkářské rody. Je samozřejmě těžké konkurovat fotbalu, florbalu nebo handballu, ale národní házená má silné základy v obcích, kde se často nehraje nic jiného a je to srdcové záležitost.
Nemyslíš že je škoda, že se o tomto sportu nemluví možná tolik, jak by si zasloužil?
S popularitou a vědomím veřejnosti o našem sportu je problém a težko se mi hodnotí, kde je největší chyba. Dříve se v ČT vysílalo i play off o mistra ligy, nebo zápas Čechy- Morava, který je každoročním svátkem pro házenou, ale v posledních letech od toho televize upustila a určitě je to škoda.
Co to může podle tebe změnit?
Změna je v tomto velmi těžká, ale spousta klubů se snaží skrz sociální sítě, ale bohužel jsme uzká komunita a samozřejmě je i problém v penězích. Všichni od hráčů, trenérů až po funkcionáře vykonávají své práce nejen zadarmo, ale často se musí i finančně podílet na fungování klubu, aby jsme přežili. Zároveň je v tomto kouzlo našeho sportu, protože každý ví, že to dělá z lásky a upřímného zájmu a ne pro vedlejší prospěch. Za mě je největší škoda ale, že nejsou oceněni trenéři mládeže, kteří se potom velice težko shání.
Existuje mezi národními házenkáři rivalita nebo tzv. kopete za jeden tým?
Rivalita určitě mezi kluby existuje a na hřišti to často dost jiskří, ale i tady je to krasné v tom, že po zápase si protihráči podají ruce a jdou na pivo, nebo stamprlu, takže i v tomto se drží hodně spolu a potvrzuje se to potom na různých společných akcích a připravných turnajích, kde je opravdu skvělá atmosfera! Mezi hráči vzniká přátelské pouto na celý život a já sám mám spoustu velmi dobrých přátel ze všech koutů republiky a to dodáva člověku energii a chuť pokračovat v tomto sportu.
Ty osobně sleduješ i dění v klasické házené? Nebo jako fanoušek Liverpoolu dáváš přednost například fotbalu?
Sleduju dění i v handballe a hlavně na reprezentační úrovni, kdy s klukama z týmu navštěvujeme zápasy po celé zemi a nedávno jsme vyjeli podpořit reprezentaci na ME do Vídně. Zároveň i dost kluků z národní házené hraje i handball, takže je jezdíme podporovat a sledujeme jak se jim daří. Ale já celkově sleduju velké množství sportů, hlavně pak hokej a nejvetší srdcová záležitost je právě fotbalový Liverpool, který jsem už několikrát navštívil, setkal se i s bývalými hráči jako Vláďou Šmicrem, nebo Patrikem Bergerem a nevynechám vpodstatě žádný jejich zápas v televizi.
Foto: archiv Jan Fišer, Vojtěch Peša