Vyhledat
  • Tomáš Nejedlý

Martina Michalíková: Kariéra v Brně a v Olomouci jsou dvě úplně odlišné životní kapitoly

Aktualizace: čvn 19

Říká se, že pokud Bůh někde přidá, musí jinde ubrat. Toto pořekadlo rozhodně neplatí u usměvavé olomoucké volejbalistky Martiny Michalíkové. Pohledná smečařka je oporou Volejbalového klubu Univerzity Palackého v Olomouci. V letošním roce úspěšně dokončila magisterské studium na Masarykově univerzitě v Brně obor Management sportu. V mládežnických kategoriích (kadetky a juniorky) byla reprezentantkou ČR.

Největší úspěchy:

3. místo ME U19

Vítěz Českého poháru v sezónách 16/17, 18/19 a 19/20 VK UP Olomouc

1. místo VK UP Olomouc

2. místo VK UP Olomouc

3. místo Sokol Frýdek-Místek

účast na Univerziádě – Taiwan


Začneme pěkně od začátku, v mládí jsi začínala s tenisem. (Kdo Tě k němu přivedl a proč jsi s ním skončila) Jako další následoval volejbal, který hraješ do dnes. Proč zrovna volejbal?

Myslím, že v 5 nebo v 6 letech jsem dostala jako dárek tenisovou raketu od rodičů a zanedlouho mě zavedli na první trénink a tím odstartovala moje velice krátká tenisová éra. Bohužel je to finančně hodně nákladný sport a myslím, že pro rodiče to tehdy nebylo úplně nejlehčí období, tak jsem to potom pojala spíše rekreačně a mé zapálení pro tenis začalo upadat. V té době jsem nastoupila do volejbalové přípravky na radu taťkového kamaráda, který tam měl dceru a vzhledem k mé výšce, už i v tom věku, to byla rozumná volba. Tam jsem velice rychle zjistila, že mi tento sport půjde a sedělo mi, že se mohu porovnávat s ostatníma holkama v týmu a snažit se být lepší.


Jaký pro Tebe má význam číslo 2 na zádech? Vybrala sis ho sama?

Moje dvojka pro mě má opravdu velký význam. Nebylo to první číslo, které jsem si v kariéře oblékla, ale i přesto s ním hraju možná už 15 let. Příběh toho čísla je takový, že mám sestru, která strávila celé moje dětství a mládí v cizině, proto jsme na sebe neměly moc času. Dvojka bylo vždy její šťastné číslo, tak jsem si ho vzala abych ji aspoň takhle měla u sebe. Teď už to nabralo takový rozměr, že někteří ani neznají moje jméno a nazývají mě "paní dvojka". (směje se)

Marťo, jaké jsou Tvé další plány? Plánuješ zabojovat o pozvánku do reprezentace? Nebo se kvůli zdravotním komplikacím vidíš spíš už někde ve vedení klubu?

Reprezentace je v mém případě hodně probírané téma. Pravda je taková, že pozvánku mám v mailu prakticky každý rok, ale srazů se přesto od juniorské reprezentace neúčastním. Bohužel moji kariéru doprovází řada zranění a většinou se z nějakého po každé sezóně dostávám. Reprezentační srazy začínají koncem sezony a končí začátkem zase té další a pro mé tělo není možné být v plné zátěži 12 měsíců v roce. Nejsem typ hráčky, která by si tam jela jen pro čárku za účast, ale když už bych tam byla, chtěla bych bojovat o místo v sestavě. A proto když vím, že by to nebylo v mých silách, tak by mi to svědomí nedovolilo. Klubová kariéra mě živí a proto musím dělat vše pro to abych byla 100% připravená na každou další sezonu. Zatím se stále vidím v pozici hráčky al samozřejmě už přemýšlím nad tím co bude potom. Ráda bych u sportu zůstala, ale v jaké pozici o tom ještě konkrétní řeč nebyla.

Nedávno jsi byla na operaci s ramenem. Jak se daří rehabilitace a stihneš začátek nové sezóny bez omezení?

Ano, letos jsem byla už na druhé operaci ramene. Operace se povedla dobře, přestože rameno nebylo vůbec v dobrém stavu. Hned ode dne kdy jsem odešla z nemocnice s rukou rehabilituju a rozcvičuju ji tak si myslím, že sezonu stihnu bez problému a doufejme i bez bolesti.


S VK UP Olomouc jsi dosáhla k vytouženému titulu, daří se Ti pořád v sobě hledat motivaci do dalších zápasů?

Ano, měli jsme snovou sezonu, kde se nám povedlo skoro vše co jsme si přáli a na vítězství a úspěch si člověk zvykne rychle. Letošní sezona nám ale ukázala, že to není samozřejmost a že si ten úspěch člověk musí zasloužit a pořád všem dokazovat, že na to má. Možná, že právě ta letošní nedohraná sezóna, která se vůbec nevyvíjela podle plánu i přesto, že se nám povedlo obhájit titul v ČP mi dala další motivaci znovu bojovat o nadvládu minimálně na české půdě.


Přibliž nám trochu holčičí kabinu. Když probíhá výměna názorů, musí trenér často zasahovat? Stalo se Ti někdy, že bys s některou spoluhráčkou vyloženě nevycházela?

Myslím, že téma ženská šatna by zasloužilo zvláštní článek. (směje se) Já nejsem pověrčivá, ani nemám své zvláštní rituály, takže nepotřebuji chodit do šatny výrazně předčasně. Co si tak vybavuji vím, že Verča Trnková byla v šatně vždy hodně brzy. Já si ráda s holkama před odjezdem na halu zajdu na kafe, kde ten zápas ještě probereme mimo horkou půdu. Můj názor je takový, že trenér by do dění v šatně neměl zasahovat a měly by si to hráčky umět mezi sebou vyřešit samy.

Trenér by měl být právě nestranný a jen nastavit pravidla, které by měli všichni respektovat. Upřímně jsem ještě nezažila kolektiv, kde by si všichni sedli a neměl nikdo s nikým problém, myslím, že to je nereálné.


Samozřejmě, že jsem to zažila nebo zažívám i já ale razím názor, že je to naše práce a nejsme tam placené za to, že jsme nejlepší kamarádky ale za to jak hrajeme volejbal. Myslím, že spousta problémů potom vzniká z toho, že si to takhle někdo neumí srovnat a tahá do šatny moc nějakých osobních emocí, zvlášť u ženského pohlaví. Kolektivní sport je hrozně těžký v tom, že musíte často fandit člověku, který hraje na vašem místě a to jsou přesně ty chvíle, kdy se musíte chovat jako profesionál. Hodně jsem i mimo tréninky trávila čas s Darčou Košickou, se kterou i krom volejbalu máme hodně společného, ale ta už svou kariéru ukončila.



Dá se nějak porovnat tvoje angažmá v Brně a nyní v Olomouci?

Kariéra v Brně a v Olomouci jsou dvě úplně odlišné životní kapitoly. Do Brna jsem šla v 17 letech jako jedna další talentovaná juniorka a musela jsem si svoje místo vybojovat. V Brně jsem mohla jen překvapit a možná předčít očekávání. Do Olomouce už jsem šla v roli posily a nové opory týmu. Ta první sezóna tohle nakonec úplně nepotvrdila, protože jsem byla po své první operaci ramene a rekonvalescence trvala mnohem déle než si všichni mysleli. Naštěstí jsem dostala druhou šanci, kterou jsem už chytla a nepustila.

Je něco, co Ti vyloženě „nejde“?

Z volejbalové stránky mě mrzí, že nejsem schopna přenést svůj tréninkový servis do zápasu. Z lidské stránky se rozhodně neumím přetvařovat a ovládat emoce. Přítel si teda ještě myslí, že mi nejde kopat do balonu.


Pro co máš největší slabost?

Dlouho jsem si myslela, že pro nakupování a nové věci. Ale kdo mě zná, potvrdí, že jsem blázen do cestování a výletů. Když jsem dlouho v nějakém stereotypu je to pro mě největší vysvobození a opravdu mi to přináší pocit štěstí. Už jen když o tom mluvím nebo jen plánuji tak se mi mění nálada. Obecně mám ráda být mezi lidmi, které mám ráda a užívat si hezká místa, samota mě zabíjí.


Tvoje největší zbraň ve volejbale vs. osobním životě?

Moje největší zbraň a to bylo veřejně známo, byl můj silový styl hry, kdy co nešlo ránou šlo ještě větší ránou. Ale to se s přibývajícím věkem a zraněními mění a věřím, že se pomalu mou zbraní stávají zkušenosti. Výhodou je, že na postu smečařky nemám problém s přihrávkou a vidím, že se mi soupeři často servisem vyhýbají.

V osobním životě za svou zbraň považuji svou komunikativnost, mám opravdu prořízlou pusu a když něco opravdu chci, tak za to umím bojovat. Důkazem je, že jsem byla schopna dodělat vysokou školu i přestože jsem chvílemi byla úplně na dně a nevěděla jak dál. Naštěstí jsem dostatečně hrdá na to, abych to vzdala a některým lidem tím udělala radost.


Hraješ i plážový volejbal?

Nemám problém si zahrát beach s přáteli nebo v rámci tréninku, ale určitě ne na nějaké závodní úrovni. Možná kdysi jsem si s takovou myšlenkou do budoucna pohrávala, ale nyní mám už v hlavě úplně jiné plány.


Tvůj přítel je také vrcholový sportovec, hraje fotbal za Sigmu Olomouc. Na hřišti se ani jeden nikdy nevzdáváte. Jak to vypadá doma? Kdo má doma závěrečné slovo, bavíte se spolu hodně o sportu? Trénujete společně? Motivujete se navzájem? Máte nějaké odměny za úspěšný zápas?

Doma se taky ani jeden nevzdává.... (směje se) Závěrečné slovo má samozřejmě Tom, ale opravdu hodně záleží na tom, o co se jedná. Myslím, že se navzájem respektujeme a to je hlavní. O sportu se samozřejmě bavíme, ale asi ne tak moc, jak by si někdo mohl myslet. Procentuálně bych řekla tak 30%. Spíše to necháváme na tom druhém, jestli o něčem chce nebo nechce zrovna mluvit. Zápasové dny jsou vždy samozřejmě rizikové, protože člověk nikdy neví, v jakém rozpoložení se ten druhý potom vrátí domů. V karanténě jsme si spolu byli 2 krát zaběhat, jinak ve svých sezonách máme tolik svých tréninku, že už není prostor ještě dělat něco navíc. Když nám to vyjde rádi si zajdeme v zimě zalyžovat a dokonce jsme si i zahráli tenis. Ale tyhle aktivity si naplno užijeme až po našich kariérách. Žádné speciální motivace si nedáváme, ale možná by to nebylo špatné. Naší největší motivací je vyhlídka společného volna, kdy se nám povede odjet na výlet a odpočinout si fyzicky i psychicky.


Foto: archiv Martiny Michalíkové

VK UP Olomouc/David Buček

0 zobrazení

Kontakt

Bankovní spojení

Pavlovova 1514, 592 31 Nové Město na Moravě | sportfactoryteam1@gmail.com |  Tel: +420 777 301 678

č.ú.: 2601740505/2010 (Fio banka)

Přidejte se k nám

  • Facebook - Bílý kruh
  • Instagram - Bílý kruh