Vyhledat
  • Tomáš Nejedlý

Jiří Homoláč: „Nikdy jsem se nebál jít na penaltu.“

Pozvání do naší sportovní rubriky „Tak Určitě“ přijal i aktuálně nejlepší český vytrvalecký běžec Jirka Homoláč. Rozhovor s českým reprezentantem a to nejen o běhání, ale i o jeho sportovních začátcích, fotbalu a volném čase. Na úvod výčet nejlepší časů tohoto atleta na oblíbených tratích.

Osobní rekordy:

5000m 14:27.80

10km 29:35

Půlmaraton 1:03:23

Maraton 2:14:35


Jirko, jak to vypadalo s Tvojí sportovní kariérou v raném dětství?

Od mala jsem se věnoval sportu, díky rodičům, ale nic nuceně ani nějak závodně. Cyklovýlety na kole, tenis, fotbal s kamarády, pozemní hokej v létě, hokej na řece v zimě, nebo florbal a fotbálek v tělocvičně. Až kolem třinácti jsem začal hrát fotbal soutěžně.


Jak dlouho jsi hrál fotbal?

(Byl jsi spíš rychlostní typ, nebo jsi spoluhráče tzv. utahal?)

Nejrychlejší jsem z týmu nebyl, vytrvalostně však v nejlepší kondici. Jezdíval jsem 3x týdně na tréninky na kole 8km tam a 8km zpět, většinou naplno, aby mi to dalo fyzičku. Hrál jsem jen asi čtyři sezóny, pak jsem se zranil a v podstatě ze dne na den fotbalovou kariéru ukončil. Hrál jsem za FC Kuřim. Ve starších žácích okresní přebor, v dorostu krajský přebor. Párkrát jsem hrál v útoku, ale většinu kariéry jsem strávil na krajním obránci, abych hlídal osobní obranou nejlepší střelce protihráčů. Jelikož jsem je uběhal, tak to zachránilo hodně gólů. Dost jsem kopal standardní situace a penalty, když balón stál, tak jsem do něj uměl kopnout dobře. Naopak klička, případně kombinace v záloze mi moc neříkala. (směje se)


A jak je to u Tebe s pokutovým kopem? Troufnul by sis vzít na sebe zodpovědnost v rozhodující moment?

Nikdy jsem se nebál jít na penaltu. Samozřejmě jsem jich pár nedal, ale to k tomu patří. Většinou to byla velmi tvrdá střela k levé tyčce. Myslím, že dokonce jednu z posledních jsem takhle nedal. Brankář vystihl směr a já ji ještě docela zvednul. A cestou zpět do obrany jsem z protiútoku dostal moji jedinou žlutou kartu, kdy jsem z frustrace hned sundal soupeře. (smích)

Následovala atletika, začínal jsi na dráze nebo v přespolním běhu?

Po zranění ve fotbale mě bolel kotník při pohybech do stran, tak jsem se nadále udržoval v kondici během, při kterém mě noha nebolela a taky jsem věděl, že mi to docela jde. Tak jsem zkusil hned závody a dostavily se první úspěchy. Na kratší tratě jsem nikdy neměl tu nejlepší maximální rychlost, ale od 1500m jsem byl v juniorech už konkurenceschopný a jelikož jsem v tréninku trochu maximalista, tak jsem si furt někde přidával, až i ty dlouhé tratě pro mě byly v pohodě a už jsem u nich zůstal.

Pokud mám vybrat nejoblíbenější, tak to je pro mě silnice. Na běžce vážím docela dost kilo, tak tam neztratím tolik energie. Dále asi dráha, protože je to přesný odraz výkonnosti. V hale už jsem několik let neběžel, ale taky mě dřív bavila. Přespolní běh je taky krásné zpestření přípravy. I běh do vrchu mám rád, ale na ten poslední dobou také nemám čas, protože se spíš věnuji silničním závodům.



I přes vrcholovou atletiku jsi úspěšně absolvoval magisterské studium na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, co pro Tebe bylo největší překážkou ve studiu?

Myslím, že nic. Do školy jsem chodil poctivě prezenčně, o volných hodinách jsem trénoval a vracel se na výuku. Výhodou byly šatny a sprchy v kampusu. A během semestru jsem povolené absence na 2-3 týdny použil na soustředění, případně jsem za třetí absenci udělal seminárku navíc. Z mého pohledu vše naprosto v pohodě a skloubit se to dalo.



Jak moc Tě ovlivnilo studium z hlediska Tvého vlastního projektu Běžeckých kempů?

Určitě jsem na škole získal pár informací, které jsem pak využil v praxi při pořádání kempů, ale zpětně nevím, jestli by na to absolvování managementu sportu mělo nějaký vliv. Spíš chuť udělat pro běžce něco jiného než závody.


Co Tě nejvíce láká na městských půlmaratonech, pokud by sis mohl vybrat závod, na kterém nepůjde o čas a výsledek?

Baví mě ta atmosféra. Na všech městských závodech je i dost diváků, kteří dokážou běžce povzbudit a to se pak i líp běží bez ohledu na výsledek. Další výhodou je, že se po závodě může běžec po městě projít a podívat se na místní zajímavosti.



Jsi jeden z mála českých atletů, kteří mají oficiální smlouvu s jednou z největších sportovních značek na světě, co všechno tato výhoda/závazek obnáší?


S adidasem spolupracuji již několik let. Mám tedy výbornou materiální podporu a samozřejmě se to snažím vracet kvalitními výsledky. Je to velká pomoc, protože ročně spotřebuji mnoho párů bot i dalšího vybavení. Další závazky jsou třeba účasti na různých běžeckých eventech, ale to je spíš radost potkat se s dalšími běžci.




Zasahuje Ti tato spolupráce i ve větší míře do Tvých sociálních sítí? Nebo tady máš volnou ruku a je to pro Tebe především zábava. Všiml jsem si, že pravidelnou součástí Tvých instastories jsou převážně zlaté české hity.

Na sociálních sítích mám volnou ruku. Nedělám tam nic nuceně a snažím se tím spíš bavit lidi než podsouvat nějakou reklamu na cokoliv. Hodně spoluprací jsem odmítl nebo jsem se jimi ani nezabýval, protože sdílet reklamu na něco, co nepoužívám by mi bralo energii. Takže, co vidíš u mě na instagramu je opravdu reálný život a žádný vymyšlený fake. (usmívá se)



Do jaké míry je pro Tvoje potencionální partnery důležitá právě Tvoje aktivita na sociálních sítích a počet sledujících. Vidíš v tomto oproti ostatním atletům svoji výhodu? Nebo partneři hledí čistě na Tvoji výbornou sportovní výkonnost.

Myslím, že je to kombinace více faktorů. Nikdy jsem nemusel nikomu ze sponzorů posílat statistiky sledovanosti. Instagramový i facebook profil jsem si založil a začal na něm “pracovat” s předstihem před ostatními českými běžci. Dalším faktorem jsou dobré výsledky, bez kterých by to taky asi nikoho nezajímalo a posledním dílkem skládanky je, že jsem snad i zábavný a přirozený. Trochu si všímám, že se to občas někdo snaží zkopírovat, ale vždycky tam bude něco chybět. Většinou ty dobré výsledky. To se nedá vyklikat, to se musí vydřít v tréninku. (smích)


Bonus: Jaký je to pocit, když jsi po několikaletém soupeření s novoměstskými atlety (Kourek, Vitner, Šacl), nakonec právě v tomto revíru získal svoji největší trofej? (lásku)

Je to samozřejmě skvělé a asi osud. Vysočina se mi moc líbí, i na trénink, takže se tak trošku kruh uzavřel. Jsem to snad nikde neříkal, ale ještě když jsem hrál fotbal, tak jsem běžel závod KBL Kuřimská hora 2006 a byl druhý za trenérem novoměstských atletů. Jako jeho doprovod tam byl i Lukáš Kourek, tehdy už reprezentant ČR.

Já neměl trenéra, hrál jsem ještě fotbal, ale pozvali mě ve středu na trénink do Nového Města. Já se na to samozřejmě vykašlal, že co bych jezdil až do NMNM a šel jsem na fotbalový trénink, kde jsem se v tu středu zranil, ukončil fotbalovou kariéru a začal běhat. A místo tréninkových partnerů jsme byli s klukama soupeři. O co víc soubojů jsem měl v závodech s klukama, o to míň snad budu mít s Klárou v životě. (usmívá se tento sympaťák) Jinak je to s Klárkou super, podporuje mě a při těžkých a dlouhých trénincích se mnou jede na kole a to mi hodně pomáhá.

Foto: Dominik Bakeš, Miroslav Nosek, osobní archiv Jiřího Homoláče

0 zobrazení

Kontakt

Bankovní spojení

Pavlovova 1514, 592 31 Nové Město na Moravě | sportfactoryteam1@gmail.com |  Tel: +420 777 301 678

č.ú.: 2601740505/2010 (Fio banka)

Přidejte se k nám

  • Facebook - Bílý kruh
  • Instagram - Bílý kruh